Dva zcela odlišné pocity jsem dokázal zažít během jednoho hokejového utkání. No, přesněji řečeno před utkáním v Uničově jsem zažíval obrovskou radost nad tím, kolik fanoušků se opět vydalo na hokej i ven. Všichni si museli připomenout dobu, kdy se takové výjezdy podnikali co chvíli, a to nejen do Uničova, ale i do odlehlejších koutů naší krásné vlasti. Po utkání jsem pro změnu jen marně vzpomínal na to, kdy jsem viděl větší krach hokeje šumperského týmu.
Tentokrát ale tato radost nad početnou enklávou šumperských fanoušků vzala za své již po třech minutách hry. To Draci přestali zcela hrát hokej a nabídli tak "vlastnímu publiku" hrůzostrašný pohled na něco mezi krasobruslením a hokejem obtloustlých staříků hrající tuto hru po večerech za účelem úbytku tekutin a tudíž následného jejich doplnění v hospůdce. Vzpomněl jsem si na to, kdy jsem poprvé stál na bruslích, hlavu si kryl při odchodu ze stadiónu v dlaních, smutný, šokovaný, zděšený. Zažil jsem bez okolků nejhorší výkon šumperského týmu v životě. Ano, nikdy hůře se tento klub zatím před mými zraky neprezentoval. Hráči si nedokázali přihrát, ba ani ten puk zpracovat, jiní pro změnu neměli ani snahu bruslit. Co se to stalo s našimi hokejisty? Proboha, zujte kopačky a jděte konečně hrát hokej! Takové a další byli zděšené reakce lidí, kteří přijeli do Uničova. Nečekali jsme na sto procent vítězství, jenže ani v nejhorším snu jsme nečekali takové představení.
Již při rozbruslení se někteří lidé začali zajímat o to, kdo že je ten hráč v bílé helmě s číslem 39 na zádech. Po utkání všichni prosili na dálku vedení, aby Kukola poslali zpět do Opavy a už nikdy, ani na střídavé starty jej sem nevodili. Působil zmateněji než Velkoborský v obraně Baníku, vlastně se dá říci, že nepůsobil nijak. Na ledě nebyl, přihrávky jim procházeli, obránci kolem něj mohli probruslit s úsměvem na tváři a přidat piruetu k tomu. Ovšem totéž se dá bohužel říci i o ostatních. Lukáš Janeček předvedl možná ještě horší představení než opavský zadák. A ani kapitán Georg Güttler týmu nepomohl. Při pohledu na Tomáše Piterku mi jej bylo líto. Zápas co zápas zažívají šumperští brankáři venku křest ohněm, průchod peklem. Ale já se ptám proč? Vždyť v Kroměříži, dokonce i v hodonínském pekle to proboha šlo! Proč to nejde teď?
Kritizovat ovšem pouze obranu je jedna věc, musím se podívat, že i útok je zatím na tom hodně tragicky. Máme za sebou deset utkání, v nich jsme nastříleli 19 branek! Sami si můžete spočítat průměr na utkání. V naší východní skupině jsme nejhorší. Impotentní útok jest půl prohry. Přidá-li se k tomu obrana, je něco v nepořádku. Tento týden strávím opět na služební cestě v Praze. Říkám si už bohužel, proč to nejde? Nejde to, musím i ve středu vidět Šumperk. A tak se poplahočím přes republiku domů, abych shlédnul derby se Šternberkem a pak se vydám zase zpět do Prahy, abych tam ve čtyři hodiny přijel a v šest vstával do práce. Už jsem to tak jednou praktikoval, když jsme hráli v Prostějově. Tentokrát doufám, že dostanu za odměnu za těch několik desítek kilometrů plahočení a trmácení republikou dáreček v podobě vítězství a pár branek - aspoň tentokrát prosím. Ale jen ne tu blamáž a tragédii jako v Uničově. To už si raději nechám zdát o Freddym, než o takovém hokeji"
Čeká nás doba ledová nebo nás budou zase výkony našich hokejistů hřát na srdíčku? Stále ještě věřím, že se dočkáme lepších zítřků. Že začneme dávat branky a budeme vyhrávat a hlavně budou hráči bojovat. nechají na ledě duši, tak jak to mu vždy v druhé lize bývávalo. A zase se dočkáme plného stadionu, front u pokladen, skvělé atmosféry a tlačenice u stánků... Opět bude Šumperk Šumperkem, opět bude městem cloumat hokej. A dobu ledovou necháme jinde, třeba v Uničově nebo ve Šternberku.
