Za deset minut z Písku do Šumperka a zpět, aneb písecký teleport

Nedávno jsem od jednoho dnes už bývalého člena DraFans slyšel lehce kritickou poznámku, že již několik let nikdo nenapsal žádný Drakolet. Sice to není můj problém, protože já už jich napsal dost a tento kritik vůbec žádný, ale dejme tomu. Já ho teda napíšu. I když tedy ne sám, tentokrát to bude takový menší "multidrakolet".

Byl počátek března a vrchol hokejové sezóny začínal. Drakům ve čtvrtfinále play-off přisoudil los soupeře z jihočeského Písku. Všichni fanoušci a samozřejmě i vedení klubu počítali s jasným scénářem a rychlým postupem do semifinále. Bohužel, co čert nechtěl, Draci po domácím vítězství 5:1 prohráli utkání v Písku 2:3 a bylo jasné, že za čtyři dny se tam série opět vrátí. Na dalším domácím utkání (výhra 6:0) jsme domluvili detaily výjezdu a pátek 8. března se mohlo vyrazit směr Písek.

I navzdory všem původním dohodám se naše čtyřčlenná skupina již den předem rozdělila na dvě dvojice (protože si asi chlapci chtěli víc pospat), proto budu chvilku já vyprávět příběh jedné dvojice a Vilda té druhé.

Verze I. (vypráví martin14)

Já a Tereza jsme vyrazili ze Šumperka chvilku po osmé hodině. Následoval přestup v Zábřeze a pak celkem nudná cesta do Prahy. Tam na nás čekal další účastník výjezdu Danny, který cestoval z Kladna. Hned po dosednutí na neuvěřitelně nepohodlné sedačky v dalším vlaku jsme si už otevřeli piva, aby cesta lépe utíkala. A protože je Danny zřejmě vychovanější než já s Terezou, tak nabídl jedno pivo i starší paní, co si přisedla k nám do kupé. Ta s pobavením odmítla a vlastně už ani nevím, kde vystupovala. Hned po rozjezdu vlaku mi volá účastník druhé skupiny, říkejme mu třeba "Hugo". Pro tentokrát nebudu používat jeho jméno, sami se časem dočtete proč. Hugo zjišťoval jak jsme na tom a kde se v Písku sejdeme. Odpovídám, že vyjíždíme z Prahy a že pak v Písku jdeme na oběd do pivovaru. Mlel ještě něco o tom, že už jsou skoro v Praze a vlastně jsou půl hodiny za námi, nebo tak něco. V tu chvíli mě ale zaujala postavička takového malého feťáčka, co pořád pobíhal uličkou ve vlaku a pořád si něco nahlas prozpěvoval, nebo si něco povídal pro sebe. Dokud jsme však neopustili stanici Zdice, tak byl vcelku neškodný. Tam ale po rozjezdu vlaku začal řvát: "Kam to ku.va jede? Já chci do Hořovic!" Bohužel měl smůlu. Tento vlak totiž do Hořovic nejel a tento feťáček tak vyřvával až do stanice Jince, kde musel vystoupit, cestovat zpátky do Zdic a odtud teprve do Hořovic. V Jincích ještě k pobavení všech ve vlaku docela vtipně gestikuloval na vše co se hýbalo i nehýbalo, ale to už se zase vlak rozjížděl dál. Zbytek cesty do Písku pokračoval tak, že mi opět volal Hugo. Opět zjišťoval, kde jsme a kde se v Písku sejdeme. Odpověděl jsem mu, položil telefon a začal se smát. Ostatní začali zjišťovat, čemu se tlemím a jen s klidem povídám: "Ty vole, Hugo je zlitej jak Zeman u klenotů". Moc mi nechtěli věřit, ale když mi pak během další asi tři čtvrtě hodiny volal asi šestkrát a ptal se pořád na to samé, tak uvěřili.

V Písku nás přivítalo docela hezké slunečné počasí a já s Terezou jsme se šli ubytovat na hotel, který jsme strategicky vybrali přímo na zimáku. Po rychlém ubytování jsem i s Dannym vyrazili na oběd do pivovarské restaurace v centru. Po usednutí u nás byla téměř okamžitě obsluha a já se zeptal, co mají za piva. Odpovědí mi byla asi pětiminutová přednáška s dlouhým popisem vlastností asi sedmi druhů nabízených piv. Během doby v restauraci jsem měl ještě dva telefonáty od Huga, od kterého jsem se dozvěděl, že už jsou v Písku. Opět se mě zeptal, ve které hospodě sedíme. Po obědě a dalších asi pěti vyslechnutí druhů a vlastností piv od jiných stolů, jsme se vidali zpět na zimák, protože Hugo s Vildou do pivovaru vůbec nedorazili a už byl pomalu čas na cestu zpět.

Verze II. (vypráví Vilda)

Je pátek - první v měsíci březnu a čeká nás nejdelší výprava vlakem za několik dlouhých let. Nakonec se na cestu odhodlali čtyři mušketýři, no spíše tři mušketýři a jedna mušketýrka, s odhodláním vydat ze svých hlasivek vše. První polovina družiny vyrazila na válečné tažení již brzy ráno pohodlonější rychlíkovou cestou. Druhá polovina, díky mé osobě, z rodinných důvodů zvolila kombinaci rychlíků a osobáků.

V Zábřeze jsme se s Hugem setkali díky jím přesně vypracovanému harmonogramu. Zbyl čas i na ranní občerstvení - jedenáctka Welzl. Zavazadla jsme před nástupem zatížili rytířskou zbrojí, a to jedním litrem slivovice a kartonem plechovkového piva. Cesta do prvního mezipřistání v Praze probíhala v klidu a nezvykle rychle. Zrovna tak rychle ubívaly naše zásoby. Kupé, které jsme ozdobili válečnými barvami, navštívila slečna s nabídkou občerstvení. Zvídavě si prohlížela naše válečné fábory a opatrně navázala konverzaci. Když však zjistila, že se nejedná o příslušníky nepřátelského tábora, rozvinul se bohatý dialog (pozn.: slečna byla z Třince). Radši jsme mlčeli a tiše záviděli, když se rozpovídala o taženích Třince Evropou, protože naše nejdelší výprava vlakem za poslední roky je právě ta dnešní s cílem v husitské baště jménem Písek.

V Praze jsme museli nezbytně doplnit zásoby a nastoupili do rychlíku směr Jince. Kupé jsme si opět ozdobili a potencionální spolucestující si tak mohli vybrat, zda si přisednou, či ne. Nakonec jsme se dočkali milých přísedících, a to sedmdesátileté babičky, která ráda ochutnala moravský mok a vášnivě se rozpovídala i o hokeji. Další pán v nejlepších letech nejprve odmítl teplý švestkový mok pít, ale nakonec zkusil a chválou vůbec nešetřil.

Cestou osobákem z Jinců do Písků (23 zastávek) skončila pohodlná a bezstarostná idyla cestování. Zastávky ubíhali velmi pomalu a čím více jsme se blížili na husitské území, tím více nám dávali spolucestující najevo, že na tu nejsme coby moravští křižáci vítáni. Zatímco pozdrav "dobrý večer" ve 13 hodin nikoho nerozčílil, na husitské půdě už tomu bylo jinak. Postarší veteránka husitkých válek si vzpoměla, jak tehdy v 15. století bojovala po boku Jana Žižky a začala formovat válečnou družinu. Našla však jen jediného přívržence, který byl evidentně příslušníkem jiné etnické skupiny, ten však okamžitě využil situace a začal si hrát na nového vůdce husitského revolučního hnutí. Bez důvodu začal tasit své pěsti a uštědřovat rány. Asi sedm stanic před Pískem vystoupil s omluvou, že paní nejspíš byla divná, no ale on se cítil jako hrdina a ochránce všech slabších a utlačovaných.

Na zhruba sedmnácté stanici přišla průvodčí a i když se po vagónu rozprostírala libá vůně slivovice a rozlitého piva, tak neustále avízovala naše vystoupení na příští stanici. Naštěstí pro nás už jsme byli v Písku. Po výstupu jsme ale nadále budili rozruch. Nejen křižáckými barvami (které byli ovšem totožné s píseckými), ale hlavně nejistým krokem, který byl evidentně zapříčiněn únavou z dlouhé cesty. Po nakoupení dalších zásob a suvenýrů jsme se vidali k zimnímu stadionu ke zbytku naší výpravy.

(opět vypráví martin14)

Po příchodu k zimáku se potvrdili moje obavy. Hugo sotva chodil a zrovna něco hustil do trenérského dua Zavadil-Novosad. Potom, co jsme ho od nich odtáhli, tak začal dělat docela značné problémy místní pořadatelské službě, která mu rovnou zatrhla vstup na zimák. Já jsem mezitím od kustodů dostal volné vstupenky pro naší výpravu a pomalu jsem je začal rozdávat. Docela jsem váhal, jestli jí dám i Hugovi, protože už byl docela dost otravný. Ale nakonec jsem si řekl, že mu jí dám, protože ho stejně nepustí na zimák. Nakonec k tomu částečně došlo, protože pořadatel u našeho vchodu ho odmítnul vpustit, dokud trochu nevystřízliví, nebo alespoň neoběhne zimák. Mezitím se ještě snažil dostat na zimák přes naše hráče, ale ti ho vyloženě obcházeli a radši dělali, že tam není. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že dovedeme Huga na pokoj, kde se dá trošku dohromady. Nápad byl přijat kladně u nás všech kromě Huga. Ten se nakonec rozhodl (nebo spíš zkoušel fintu), že se nechá Terezou odvést. Nakonec jí ale utekl a jak se ho pokoušela chytit, tak jí zůstal v ruce pouze jeho dres, jak se z něj hbitě vysvlékl, aby se mohl vytratit. Nakonec však nešel na pokoj, ale zkusil štěstí na druhé kase, kde ho ještě neznali. Protože jsme mu ale odebrali vstupenku, že ho tam sami nepustíme, pokoušel se koupit vstupenku novou. I přes domluvu Terezy, která apelovala na pokladní, aby mu nic neprodávala, se mu vstupenku opravdu podařilo koupit a nakonec se vlastně na zimák dostal dřív než my.

Nakonec jsme se odhodlali a šli dovnitř taky. Okamžitě jsme zapadli do pivnice na Platana. Po jednom pivku jsme se vydali na tribunu. Přivítal nás úplně prázdný zimák, který se však postupně začal plnit a nakonec se počet návštěvníků ustálil na 510, z čehož bylo asi 20 fanoušků a diváků ze Šumperka. Při vstupu Draků na led jsme se od píseckých "fanoušků" dočkali příjemného přivítání ve formě pokřiků "zkurvenej Šumperk" a "polští židi". To jsou taky jediné dva pokřiky, které dokázal skandovat celý zimák. Co se týká fandění, tak jsme byli slyšet i přes nepříznivý stav my. Zajímavá situace nastala, kdy se dva mladiství "chuligáni" vydali do našeho sektoru krást vlajky. Nadšení a husitský duch jim vydržel jen do doby, než spatřili urostlou postavu Vildy a radši se vytratili do útrob zimního stadionu.

První třetinu jsme prohráli 1:0 a přihlásila se žízeň. Cestou do pivnice jsem opět potkal oba písecké "chuligány", kteří se předtím pokoušeli o naše vlajky. Na chodbě jsem byl pouze já a tito dva, tak jsem čekal, jestli se o něco pokusí. Asi si ale dobře spočítali výškový a váhový poměr všch zúčastněných (měřím 193 cm a vážím 95 kilo) a při průchodu kolem mě radši sklopili hlavy a jen jsem slyšel jednoho z nich jemně špitnout: "Dobrý den". Nakonec jsem došel do pivnice a zjistil jsem, že druhou třetinu asi nestihnu, protože tam byla neskutečná fronta na pivo. Nakonec jsem přišel chvilku po začátku třetiny, takže jsem ještě stihnul vyrovnávací branku Kuby Čuříka. Do konce druhé třetiny se už nic nestalo a hned na začátku té třetí jsme opět inkasovali. Naděje přišla před koncem třetiny, když nádhernou ránou od modré vymetl Mojžíš všechny pavučiny v rožku písecké branky. Vyrovnávací branka vlila do žil Draků i nás fanoušků novou krev a do konce třetiny jsme Písek přehrávali i přeřvávali. Bohužel v prodloužení bylo po tlaku a také po hokeji. Byla to už pouze nahazovaná a obě mužstva očividně čekala na nájezdy. Tam druhý bod urvali domácí a nám nezbývalo nic jiného, než jet s prázdnou domů.

Cestou ze zimáku si na nás před zimákem počkal celý domací kotel, aby nám opět připomněl naši náboženskou a státní příslušnost (polští židi) a pomalu jsme šli zpět na hotel. Jen Danny nasraný zdrhal na autobus do Prahy, aby se dostal domů na Kladno. Naštěstí naše hotelové pokoje byly hned z druhé strany zimáku, tak jsme šli zahodit dresy, popít lehce slivovice a vyrazili jsme na večeři do pivovaru, kde jsme si už odpoledne rezervovali stůl na večer. V pivovarské hospodě bylo celekem živo, ale v naší části hospody jsme seděli jen my ze Šumperka. Objednali jsme si večeři, která byla velmi vydatná a opravdu vynikající a k tomu nějaké pivo na zahnání žízně a regeneraci zničených hlasivek. Já byl ve své živlu a objednal si degustační prkénko pivovaru Písek, což byla piva: Písecký ležák, Vídeňský ležák, Písecký Florián, Písecký Melon sour-US, Single Hop ALE, Písecký Cardu-US a Otakar. Všechna piva byla cca 150 ml, takže opravdu hezká degustace. Nakonec jsem stejně zůstal u Otakara, protože se mi zdál nejlepší.

Po večeři jsme si jen tak povídali, dokud kolem nás nešel na záchod totálně ožralý písecký fanoušek. Asi to tam moc neznal, protože se nás ptal na cestu na záchod. V tom mě napadla geniální myšlenka. Během poslechu jeho zvracení jsme se na něj domluvili, že mu napovídáme, že je v Šumperku. Někteří z naší výpravy mě od toho zrazovali, že to prokoukne, ale ten kluk byl tak ožralý, že by to mohlo klapnout. Když šel ze záchodu, tak nám ještě poděkoval, jak jsme mu dobře poradili cestu. To ještě nevěděl, co ho čeká. Když jsme pak zaplatili a odcházeli, tak jsme se docela zakecali s ostatními návštěvníky restaurace a přišla moje chvíle. Přišel jsem k tomu opilému fandovi Písku a začal jsem do něj hustit: "Ty vole, co to máš na sobě? Tu šálu tady nemůžeš nosit. Tady nejsi v Písku." On jen koukal a jeho spolusedící okamžitě pochopil náš fór a nechal ho v tom. "Jak nejsem v Písku?", odpověděl. Já ještě hlasitěji: "Tady jsi v Šumperku, tady nemůžeš jen tak chodit s píseckou šálou. To bys taky už nemusel odjet." On totálně nechápal, co se děje a povídá: "Já jsem v Šumperku?" a nechápavě se podívá na svého spolusedícího. Ten začal hrát naší hru a povídá mu: Však se podívej, co mají za šály". V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. "Co dělám v Šumperku, však na záchod jsem šel ještě v Písku", nechápal. A my všichni jako sborem jsme odpověděli: " No ale ze záchodu si vylezl v Šumperku". Celá hospoda i s personálem se tímto fórkem dobře bavila a já byl spokojený, že jsem někomu převrátil život naruby. Určitě se mu ráno ulevilo, když se probudil doma v Písku. Tomu se říká teleport.

Nás už ten den čekala pouze cesta zpět na hotel, slivovice na dobrou noc a spánek. Ráno jsme se opět přesunuli na nádraží a po menších peripetiích s nákupem jízdenek jsme se vidali na cestu domů. Ta už proběhla kupodivu v klidu, protože celá naše čtyřčlenná skupina byla již příliš vyčerpaná ze zážitků z předchozího dne. Cesta na Moravu trvala neskutečně dlouho. Nakonec jsem jí s podporou několika piv přežili. Jen co jsem došel domů, tak mě ještě pobavila smska od Vildy, ve které stálo, že už doma v Olšanech v hospodě obědvá třetí pivo. Závěrem můžu dodat jen to, že až na to, že jsem z Písku nedovezli výhru, tak byl výjezd velmi zdařilý a bohatý na parádní zážitky, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.