Je 11. srpna, venku na pohled krásně, jinak ovšem nedýchatelně, dusno a všude jest přítomno rozpálené sluníčko před kterým není úniku. Opouštím do těchto parných dnů nedoceněnou klimatizaci v zaměstnání a vydávám se ven do ulic a směr autobusové nádrží Brno – Zvonařka. Ačkoliv naší republiku spoutalo nezměrné vedro a léto je na svém letošním vrcholu, já se chystám na zimní stadión v Hodoníně, kde česká reprezentace do 18 let sehraje hokejové utkání se stejně starým výběrem Finska v rámci „Junior U18 Cup“, mládežnické obdobě Světového poháru v ledním hokeji.
Samo o sobě bych se o této akci těžko dozvěděl, kdyby Šumperk nebyl pro tuto sezónu jedním z účastníků II. hokejové ligy skupiny východ a já se tudíž na internetu nesháněl po informacích o našich soupeřích a jsem doputoval při svém surfování na web Hodonína, kde jsem se na tamním fóru dal jaksi do kontaktu se zdejším fanouškem Robinem. Přes něj jsem se dozvěděl o mezinárodním turnaji mládeže.
Ale zpět k mé cestě do Hodonína. Ne jsem dojel na samotné nádraží, tak jsem málem upekl na sluníčku, ale to jsem ještě nečekal, co mne čeká v autobuse – přes hodinu trvající cesta mi připomněla sanování uprostřed léta, jen k tomu chyběla jakási atmosféra a dozajista i nějaká příjemná spoluuživatelka této sauny. Abych dal všem těmto krásných chvílím decentní tečku, tak jsem se jel do Hodonína s tamními fanoušky seznámit s flekem na triku, poněvadž mi trvá 24 let abych se naučil spořádaně umět jíst párek v rohlíku. Naštěstí jsem měl to tričko co nejsvětlejší, takže ta skvrnka o velikosti 2x2 cm nebyla téměř k přehlédnutí (dle pohledů čekajících na autobus si jí všimlo tak 80% daného vzorku, navíc jsem se bohužel utvrdil v tom, že všímavější jsou ženy a tak těm to neuniklo ani jediné…)! Děkoval jsem bohu, že jsem si přibalil šumperský hokejový dres, kterým jsem se chystal toto dílko hodné expresionismu zamaskovat. Popravdě jediné ale co mne v tuto chvíli mrzelo byl soupeř českého výběru, poněvadž místo Finů bych raději USA či Kanadu, u nich, poněvadž ještě nezačala sezóna, se dal očekávat velice kvalitní tým plný obrovských nadějí a budoucích hvězd NHL. Na druhou stranu si nepamatuji utkání mezi naším výběrem a týmem země nejen tisíce jezer, ale i náruživých poživačů vodky, pěkných žen (nejsou-li ovšem při těle, co je v této zemi poměrně časté) a krásné přírody, které by skončilo zcela jednoznačným výsledkem pro tu či onu stranu. No a nutno se i zmínit o tom, e si přidám další stadion do mé sbírky navštívených, poněvadž v Hodoníně jsem ještě nebyl.
Příjezd do města na hranicích se Slovenskem jsem docela přivítal – nejen kvůli tomu, že jsem měl docela sucho v krku, ale hlavně e jsem mohl konečně vylézt z autobusu, jen v téhle chvíli již připomínal mikrovlnku a já v něm jídlo, které u se ovšem pomalu připaluje. Zůstal jsem stát před budovou autobusového nádraží a přemýšlel zoufale, kudy se vydat na zimní stadion. Dle hesla „Hledej najdeš“ jsem zamířil přímo za nos takříkajíc tam, kde jsem ten svatostánek hodonínského hokeje trochu očekával. Jen co jsem zašel za roh, se můj „čich“ na zimáky tentokrát osvědčil – míjel mne dav lidí, mezi nimi jsem spatřil i repliku českého dresu a tak jsem se ihned do davu vetřel a vesele kráčel dál. To jsem panečku koukal, kdy ji po necelých sto metrech jsme zamířili napříč takovým malinkým parčíkem, a ještě víc kdy jsem viděl se všude rozcvičovat hromadu mladých kluků, kteří se asi spolu bavili rodnou řečí, ale mne jejich zvuky připadaly jako chrochtání prasátek před „popravou“. Jiný kraj, jiný řeč – na finštinu (chcete-li suominštinu) bych si asi v životě nezvykl. Vraťme se ale ke koukání, poněvadž jak já jsem koukal po těch Finech, tak oni koukali tupě po našich ženách, dívkách, holkách a všem co mělo v občance v kolonce pohlaví něco jiného vepsáno ne „mu“ a možná že i toto koukání jim zapříčinilo slabé rozcvičení a tudíž i následný výkon na ledě, k čemu se ještě vrátím.
Mezitím jsem stihl telefonát s Robinem, jen mi vysvětlil i cestu do restaurace, kde se můžu najíst, přičemž ta restaurace se nachází vedle vchodu na ZS, takže popisovat tu cestu asi jak správně usuzujete nebylo tak zdlouhavé. Poněvadž jsem se chtěl dožít i samotného utkání a byl mi stále obrovský hic, tak jsem si tentokrát pivo odpustil a jistila to voda od pana Matonniho, který asi nikdy netušil, že právě jeho vodou budu zapíjet „Staříkovu topinku“ právě v restauraci na hodonínském zimním stadionu. No a teď vezmeme tuto část trochu hopem, poněvadž tady není co vysvětlovat a popisovat – takže: donesli mi mattonku, já si objednal topinku, pak to trvalo chvilinku, možná i hodinku, ne (a tady u mne žádné rýmy nenapadají tak pokračujeme ji bez umělecké poezie) jsem se zakousl do prvního sousta. To se úvod utkání přiblížil, takže ihned po dojedení posledního sousta jsem platit a mizel před restauraci, a to i přesto, že jsme se původně s Robinem domluvili na srazu právě v restauraci – a tak nejdřív musel Robin do hospody a zase ven, ne mne našel. Před pokladnami se ji pomalu tvořili fronty, ale já měl již lístek koupený a Robinově skupince fandů to taky dlouho netrvalo, takže jsem se mohl konečně těšit do útrob stadionu, kde jsem očekával trochu chladného vzduchu pro mé sluncem poničené tělo. Zimák ji byl vesměs zaplněný a hlavně všude bylo plno skautů, co pro věci neznalé trochu osvětlím. Řekneme-li v hokeji pojem skaut (in english it means „scout“), tak nemáme na mysli lovce bobříků, ale lovce mladých hokejových talentů, které si najímají jednotlivé týmy. Známým skautem je například i Jiří Hrdina, exreprezentant a taktéž bývalý hráč NHL (mimo jiné Pittsburgh či Calgary). No a není od věci dodat, že i ten byl v Hodoníně při troše štěstí k zahlédnutí, přičemž já to štěstí měl.
O samotném hokeji se tu nějak rozhovořívat nebudu, poněvadž o ten hokej mi v tomhle výjezdu ani tak nešlo, i kdy ke konci tomu bylo monžá trochu jinak. Teď je ale pravý čas vrátit se ke zmiňovanému zahálení finských hráčů při rozcvičce v parku, přičemž kdyby „Suomi“ nesledovali krásné české (sorry, moravské) holky (jakoe to je pro adolescenty namáhavé, kdy kolem nich běhají jen v ušlých tričkách a minisukních), tak by asi lépe zachytili začátek utkání, poněvadž ne se nadáli, byl stav utkání 2-0 a oba góly vstřelil hráč s číslem 8, zlínský mladík Tomáš Kudělka. Tak jsem si zavzpomínal na jiného obránce jménem Kudělka, ale ten se v Šumperku spíše ne brankami prezentoval jinak, ale to u je pohled do hodně vzdálené historie a trochu jiný příběh. V dalších okamžicích se mi hodně líbil výkon šikovného českobudějovického Davida Kuchejdy, jen chvílemi z finských obránců dělával jen diváky, přičemž ty opravdové se vstupenkami zvedal ze sedadel, co berte jako pouhý řečnický obrat, poněvadž sedadel jsem v Hodoníne na stadionu TEZA moc nenašel. Českému týmu také trochu napomohl finský brankář Juha Toivonen z HPK Hamenlinna, jen nepředváděl téměř po celé utkání nějaké zázračné zákroky, ale z úvodu byl opravdu hodně nejistý. Svěřenci trenéra Juhy Pajuojy ovšem dokázali srovnat krok dvěma rychlými góly v rozmezí 34 vteřin a začínalo se takřka znovu. Český tým šel poté opět do gólového vedení, ale v té vřavě jsem nestačil zaregistrovat kdo onu branku dal, proto se mu omlouvám a jestli se dozvím, tak vše napravím. Jene jak to tak většinou ve vzájemných zápasech jest, Finsko opět srovnalo. A tak skončilo utkání i po třetí třetině, tudíž jsem se za dojmu, e je konec utkání, chystal k odchodu. Jene pořadatelé na závěr připravili pekelná překvapení, a tak nejen e se šlo do prodlouení, ale – a teď pozor, bystrou mysl připravenou na příval informací – navíc jej měli hráči odehrát ve dvou částech, na dvakrát tři minuty, kdy v té první se na každé straně proti sobě museli postavit čtveřice hráčů, ve druhé části ji čekal diváky pohled pouze na tria. Té druhé části se ovšem diváci ani nedočkali, poněvadž 11 vteřin z prodloužení stačilo českému týmu ke skórování a tak se nakonec mohlo slavit.
Oslavy byly velkolepé a já jen musím informovat všechny fanoušky v Šumperku, že zdejší atmosféra bude pravděpodobně hodně pekelná a nebylo by od věci sem vypravit menší skupinku fanoušků – určitě by to byla ekvivalentní náhrada za výjezdy z dob druhé ligy, kdy jsme hráli na špici a bojovali každoročně o postup do první ligy.
Po zápase jsem se rozloučil s místnýma fans a vydal jsem se směrem k vlakovému nádraží. Tam jsem si koupil jízdenku a zase fofrem rychle pryč z této "nezaměnitelné" části Hodonína, poněvadž skupinka romských spoluobčanů zde předváděla jakési divadlo pravděpodobně s názvem „Dyk more chceš do tlamy, vole, říkám nešahej na mne, ti rozbiju frasnu - hééééj?“, poněvadž nic jiného od jejich herců nebylo slyšet a tak ne přijede vlak jsem rychle vymizel někde do civilizace. Tam jsem se dozvěděl, že jak Sparta, tak hlavně Baníček dnes měli černou pohárovou středu a tak na závěr jinak skvělého dne jen jedna chybička na kráse, ale to by snad ani nebyl výjezd aby tomu tak nebylo. Po návratu na nádraží u zde byla hromada lidí, takže strach trochu opadl a po příjezdu vlaku jsem se konečně mohl vydat zpět do Brna. Návrat u jsem ve vlaku z větší části prospal.
A tak ještě pár slov závěrem, Šumperk zde hraje ve třetím kole nového ročníku, co je během týdne (bohužel), takže tím asi padá možnost výjezdu na hokej do Hodonína, ovšem já vzhledem k tomu, e pracuji v Brně, kde tedy během týdne i bydlím, se do Hodonína určitě vydám, na co se moc těším. Zdejší publikum je skvělé a přátelské, navíc bych rád rozšířil svou malinkou sbírku hokejových šál, takže u aby bylo 22. září, středa, roku 2004 léta páně a já opět vstoupil na půdu zimního stadiónu TEZA Hodonín… Ale jednou tu výjezd uspořádáme - pak se tu dočkáme pravé hokejové atmosféry!
